Dopadové dlaždice FP "Grafitová šedá"
- /
-
Připraveno k odeslání
ze skladu za 1-3 dny - 1 324,00 Kč / 4 Kus / m²
- (6,67 kg / Kus)
EAN: 4251469362949 | Číslo položky: 6294
Dopadová dlaždice typu FP tlumí náraz, když dítě na hřišti spadne z houpačky, skluzavky nebo prolézačky. Je z pryžového granulátu pojeného polyuretanem. Je odolná proti oděru a drží tvar. Povrch je protiskluzový. Hrany jsou po celém obvodu mírně zkosené.
Jakou tloušťku zvolit pro jednotlivé herní prvky?
Dopadové dlaždice typu FP jsou k dispozici v několika tloušťkách. Čím větší je výška, z níž může dítě z herního prvku spadnout, tím silnější musí být dlaždice. Výrobce herního prvku tuto výšku obvykle uvádí ve svých podkladech. Označuje se jako výška volného pádu. U každé tloušťky se podle ČSN EN 1177 zkouší, z jaké výšky dlaždice pád ještě dostatečně utlumí. Jde o kritickou výšku pádu. Ta musí být alespoň tak vysoká jako výška volného pádu herního prvku. Pod pružinové houpadlo proto stačí tenčí dlaždice. Pod lezeckou věž je naopak potřeba silnější dlaždice.
Jak se dopadové dlaždice pokládají?
Dopadové dlaždice se pokládají na vazbu, podobně jako cihly ve zdi. Každá řada je vůči sousední posunuta o polovinu šířky dlaždice. Dodané plastové zásuvné spojky se zasunou do otvorů na dvou protilehlých hranách. Každou dlaždici tak spojí se dvěma sousedními dlaždicemi ve vedlejší řadě. Aby se řady ve směru zásuvných spojek nerozjížděly, měla by mít plocha na okraji pevný obrubník. Je-li plocha zapuštěna do úrovně trávníku, dlažby, betonu nebo asfaltu, další obrubník obvykle není potřeba. Dlaždice se řežou kotoučovou nebo přímočarou pilou.
Na jaký podklad se dopadové dlaždice pokládají?
Dopadové dlaždice se pokládají na pevný podklad, například na beton, asfalt nebo silniční dlažbu. Na zemině je nutná nosná podkladní vrstva tvořená plastovým voštinovým roštem vyplněným drceným kamenivem. Voštinový rošt brání tomu, aby se drcené kamenivo časem posouvalo do stran pod dlaždicemi. Pokládka přímo na drcené kamenivo bez voštinového roštu se nedoporučuje. Každý podklad musí být trvale nosný a bez větších nerovností. Dešťová voda protéká dlaždicemi. Na betonu nebo asfaltu odtéká ve spádu drenážními kanálky na spodní straně dlaždic. Na voštinovém roštu se vsakuje do podkladu.
Jak se hrací plocha udržuje?
Dopadové dlaždice se snadno udržují. Listí a písek zametete koštětem. Odolnější nečistoty lze odstranit vysokotlakým čističem. Sypaný povrch z písku, štěrku nebo dřeva se naopak špiní, při hraní se zhutňuje a postupně se vynáší z plochy. Proto je třeba jej pravidelně čistit, kypřit a doplňovat.
Sleva
Hlavní přednosti produktu
Characteristics
Detaily produktu – materiál a struktura
Comparative values
Kritická výška pádu povrchu tlumícího nárazy na dětském hřišti se stanovuje sérií pádových zkoušek podle ČSN EN 1177. Zkušební hlavice se snímačem zrychlení se spouští z několika výšek na zkušební místa, která se na povrchu volí podle normy. Za kritickou výšku pádu se považuje nejnižší výška, při níž se dosáhne hodnoty HIC 1000 nebo maximálního zrychlení gmax 200 g; rozhodující je nejméně příznivý výsledek ze zkoušených míst.
Výsledek platí pro zkoušenou skladbu a podmínky zkoušky. Zkušební protokol uvádí tloušťku povrchu, jeho podklad a směrodatné zkušební podmínky. Zkouška na místě potvrzuje, jak zabudovaný povrch tlumí nárazy: na stanovených zkušebních místech se z předepsané výšky měřením ověřuje, zda jsou dodrženy mezní hodnoty HIC a gmax.
Kritická výška pádu se podle ČSN EN 1177 stanovuje laboratorní zkouškou; norma zároveň upravuje zkoušku pádem na místě, která ověřuje, zda již instalovaný tlumicí povrch vyhovuje volné výšce pádu daného herního zařízení. V laboratoři se zkušební tělesa o celkové ploše nejméně jednoho čtverečního metru ukládají na rovný a tuhý betonový podklad. Sypké materiály, například písek pro dopadové plochy, štěrk pro dopadové plochy nebo dřevní štěpka, se nanášejí v určené tloušťce vrstvy. Desky tlumicího povrchu se pokládají tak, aby zkouška zahrnovala také spáry mezi deskami. Na povrch dopadá z různých výšek polokulová zkušební hlava o hmotnosti 4,6 kg, s průměrem kolem 16 cm a vestavěným snímačem zrychlení. U desek se provádí nejméně devět pádových zkoušek z nejméně čtyř výšek na oddělená místa vzdálená 25 cm; u sypkých materiálů následují pro každou výšku tři dopady na stejné místo.
Zkouška probíhá při 23 °C, přičemž je přípustná odchylka až pět stupňů. Hodnotí se kritérium poranění hlavy HIC a maximální zrychlení gmax. Kritická výška pádu je výška, při níž je dosaženo jedné z mezních hodnot HIC 1000 nebo gmax 200 g; rozhodující je nižší hodnota určená interpolací naměřené řady. Zkušební protokol uvádí kritickou výšku pádu v metrech se dvěma desetinnými místy a také nejistotu měření zkušební laboratoře.
Výsledek platí pouze pro zkoušenou skladbu, tedy pro typ desky, její tloušťku a spojení, u vícevrstvých systémů pro celou skladbu vrstev. Podkladem zkoušky je tuhá laboratorní podkladní vrstva, nikoli skladba na stavbě. Při zkoušce na místě musí zkušební výška pádu dosahovat alespoň volné výšky pádu herního zařízení podle ČSN EN 1176.
Na místě se zkouší nejméně příznivá místa, například plochy s opotřebeným povrchem nebo s nejmenší tloušťkou vrstvy, a také další reprezentativní místa. Počet zkušebních míst se řídí velikostí dopadové plochy; norma pro něj stanoví minimální počet. Zkouška na místě platí pro prověřená místa a nestanovuje kritickou výšku pádu.
Potřebná tloušťka dopadových rohoží a dopadových desek se určuje podle jejich zkoušené kritické výšky pádu. Kritická výška pádu musí být nejméně rovna výšce volného pádu herního zařízení. Čím vyšší je možná výška pádu, tím větší musí být tloušťka dopadové rohože nebo dopadové desky.
Samotná tloušťka výšku pádu neurčuje. Tlumení nárazů ovlivňuje také skladba, hustota a elasticita výrobku.
Pouze pro orientaci platí: do výšky volného pádu 100 cm tloušťka 3 cm, do 150 cm 5 cm, do 200 cm 7 cm a do 300 cm 10 cm.
Rozhodující je vždy kritická výška pádu konkrétního výrobku uvedená ve zkušebním protokolu podle ČSN EN 1177.
Dopadové rohože a dopadové desky lze použít pro kritickou výšku pádu uvedenou ve zkušebním protokolu podle ČSN EN 1177. Kritická výška pádu je nejnižší výška, při níž je dosaženo hodnoty HIC 1000 nebo zrychlení gmax 200 g. Podle provedení činí přibližně 100 až 300 cm.
Orientačně lze jednotlivé hodnoty přiřadit takto: do 100 cm například nízké herní domky a balanční zařízení; do 150 cm nízké lezecké prvky; do 200 cm lezecké sítě, lezecké sestavy a kombinovaná zařízení; do 300 cm vysoké lezecké věže a velká herní zařízení.
Tyto příklady zařízení slouží pouze pro orientaci. Rozhodující je výška volného pádu konkrétního herního zařízení podle ČSN EN 1176; uvedená kritická výška pádu jí musí alespoň odpovídat.
Dopadové podložky a desky z pryžového granulátu vydrží při běžném používání 10 až 15 let a často i déle. Jsou určeny k dlouhodobému použití v interiéru i exteriéru.
Skutečnou životnost ovlivňuje intenzita používání, místo instalace i povětrnostní podmínky. Na dětských hřištích se obrušování projevuje hlavně v intenzivně využívaných místech, například pod houpačkami nebo u dojezdů skluzavek; ke stárnutí pryžového granulátu přispívá UV záření i střídání mrazu a tání.
Dopadové podložky a desky je vhodné pravidelně kontrolovat z hlediska opotřebení a známek stárnutí. V případě potřeby lze jednotlivé dopadové desky vyměnit bez obnovy celé plochy, což usnadňuje údržbu a může prodloužit dobu používání celé plochy. Zároveň jsou nenáročné na údržbu.
Herní prvek na dětském hřišti s volnou výškou pádu nad 60 cm vyžaduje podle ČSN EN 1176 tlumicí povrch. U zařízení s nuceným pohybem, například houpaček a skluzavek, je tlumicí povrch nutný v celém dopadovém prostoru bez ohledu na výšku pádu. U herních prvků umístěných nízko nad terénem se tato povinnost posuzuje podle výšky pádu i podle druhu pohybu.
Volná výška pádu je vzdálenost mezi plochou, o kterou se tělo opírá nebo na níž se drží, a dopadovou plochou pod ní; smí činit nejvýše 3 m. U plošiny se měří od její podlahy, u houpačky od sedáku a u hrazdy od místa úchopu; při lezení leží výchozí bod 1 m pod nejvyšším místem úchopu. Kritická výška pádu tlumicího povrchu se zjišťuje sérií pádových zkoušek podle ČSN EN 1177 a musí dosahovat nejméně volné výšky pádu herního prvku.
Travnatý povrch nebo rostlá zemina vyhovují podle ČSN EN 1176 do volné výšky pádu 100 cm, pokud je plocha udržovaná, poddajná a bez kamenů, kořenů, základů a jiných tvrdých předmětů. Zhutněná, vyschlá nebo promrzlá plocha tyto podmínky nesplňuje. Na zařízení určená výhradně pro domácí použití se namísto ČSN EN 1176 vztahuje ČSN EN 71-8; tlumicí povrch je však vyžadován i na soukromé zahradě.
Tlumicí desky a gumové dlaždice na terasu leží na štěrkových mřížkách lépe a jejich poloha zůstává déle stabilní než při uložení přímo na volně sypané drti. Voštinové buňky drží kamenivo na místě a omezují pohyb jednotlivých zrn. Zrna se proto nemohou při zatížení posouvat do stran ani se při silném dešti vyplavovat. Plocha z desek tak zůstává po mnoho let stabilní a bezpečná.
Ve volně sypané drti mají všechna zrna přibližně stejnou velikost. Chybí jemné zrno, které by vyplnilo mezery, takže i po zhutnění zůstává drť pohyblivá. U pevné betonové desky tato pohyblivost nehraje roli. Elastická tlumicí deska nebo terasová dlaždice z pryžového granulátu však neroznáší zatížení do podkladu rovnoměrně. Drť může být postupně vytlačována k okrajům desek. Gumová dlaždice pak ztrácí oporu ve středu a propadá se. Vytlačená drť se hromadí pod okraji, které se zvedají. Tento projev poškození se označuje jako miskovité prohnutí.
Štěrkové mřížky se v obchodě označují také jako zatravňovací rošty, štěrkové voštiny nebo plastové voštinové rošty. Z volně sypané drti vytvářejí polohově stabilní nosnou vrstvu. Při plnění se kamenivo zarovná přesně do úrovně horní hrany buněk. Kamenivo uzavřené v buňkách zůstává na místě i při zatížení a dešti, takže plocha z desek leží stabilně a bezpečně. Vyplněné mřížky unesou až 400 t/m².
Celá plocha zůstává vodopropustná. U propustného podloží zpravidla není nutný sklon ani odvodnění. Je-li zemina únosná a zatížení malé, stačí odstranit ornici a mřížky položit na tenkou vyrovnávací vrstvu drti. Výkop je menší než u běžné skladby. Nosná vrstva ze štěrkodrti je nutná teprve při málo únosném podkladu, při požadavku na mrazuvzdornou skladbu nebo při vyšším zatížení plochy. Pro štěrkové mřížky hovoří malý rozsah prací.
Zatravňovací rošty se jako podkladní vrstva pokládají třemi způsoby: přímo na rostlou zeminu, do kladecí vrstvy z drceného kameniva na zemní pláni nebo na podkladní vrstvu ze štěrkodrti.
Buňky se vyplňují drceným kamenivem s ostrými hranami až po okraj a povrch se stáhne do roviny s horní hranou roštů.
Na únosné zemině při nízkém zatížení postačuje pokládka přímo na rostlou zeminu. Nejprve je nutné odstranit ornici a zemní pláň pečlivě připravit. Rošty se pokládají přímo na rostlou zeminu, do níž pronikají zemní trny dlouhé 4 cm.
Pro vyrovnání nerovností se na zemní pláni zřídí tenká kladecí vrstva z drceného kameniva; zemní trny jí procházejí až do zemní pláně.
U podkladu s nízkou únosností, při mrazuvzdorné skladbě nebo při vysokém očekávaném zatížení se nejdříve zřídí a zhutní podkladní vrstva ze štěrkodrti. Do zhutněné štěrkodrti zemní trny neproniknou, proto se na podkladní vrstvu zřídí kladecí vrstva z drceného kameniva, aby se do ní trny zapustily celé. Tato vrstva musí mít nejméně 6 cm a rošty na ní musí dosedat celou plochou.
Štěrkové rohože jsou v prodeji známé také jako zatravňovací rošty nebo plastové voštinové rošty. Při vyrovnání nerovností se rošty osazují do tenké kladecí vrstvy z drceného kameniva o tloušťce přibližně 2 až 5 cm.
Pryžové desky lze pokládat volně přímo na beton, potěr, asfalt i dlažbu; další nosná vrstva není potřebná.
Před pokládkou musí být podklad nosný, čistý a dostatečně rovný. Odstraní se volné části, olej i další nečistoty. Větší nerovnosti, prohlubně a výškové rozdíly je nutné vyrovnat, aby desky ležely stabilně a nevznikaly rušivé hrany.
Na vyrovnaném podkladu se výchozí bod i směr pokládky volí podle tvaru plochy a požadovaného vzoru. V mnoha případech je vhodné začít uprostřed, protože se vzor rovnoměrně vyrovná a na protilehlých okrajích vzniknou podobné přířezy. U jiných ploch může jako výchozí bod sloužit rovná hrana.
Podle zvolené strategie pokládky se desky rozloží a stabilně propojí. V závislosti na výrobku se používá puzzle spoj, rybinový spoj nebo samostatné spojky.
Po spojení se okrajové díly zaměří, přiříznou na potřebný rozměr a osadí. Lepení zpravidla není nutné, může však být potřeba u malých přířezů, schodových stupňů a velmi malých ploch.
Spojovací kolíky, označované také jako plastové kolíky, jsou válcové plastové čepy s profilovaným povrchem. Zasouvají se do otvorů připravených při výrobě na bocích dlaždic a propojují pryžové dlaždice v sousedních řadách. Ve směru kolmém k ose kolíku zabraňují vzájemnému posunu dlaždic, zatímco ve směru osy zůstávají dlaždice pohyblivé.
Dlaždice se pokládají řadu po řadě v poloviční vazbě. Spojovací kolíky se nejprve zasunou do otvorů na jedné straně nově přikládané dlaždice. Ta se potom kolíky napřed zatlačí do otvorů ve dvou přilehlých dlaždicích již položené řady. Kolíky mají sedět pevně, proto je běžné, že jejich zasunutí a přitlačení dlaždic k sobě vyžaduje znatelnou sílu. V případě potřeby lze kolíky vlepit, čímž se zabrání rozjíždění dlaždic ve směru osy kolíku.
Plastové spojovací kolíky gumové desky spojují a přesně je ustavují do rastru. Jde o plastové kolíky, které propojují desky a tvarové prvky z pryžového granulátu; tento způsob spojení je rozšířený. Kolíky fungují podobně jako dřevěné kolíky a v otvorech pro kolíky zasahují několik centimetrů hluboko do obou sousedních desek. Při pokládce na vazbu je každá deska spojena se dvěma deskami v předchozí řadě a se dvěma deskami v řadě následující.
Ve směru kolmém k ose kolíků spojovací kolíky brání bočnímu posunu desek, ve směru jejich osy však desky zůstávají pohyblivé a mohou se od sebe vzdalovat. Plocha z desek proto zpravidla potřebuje okrajové ohraničení, které tento pohyb omezuje; tuto funkci může plnit i travní drn navazující ve stejné výšce. Alternativou je vlepení spojovacích kolíků nebo přilepení desek k podkladu. Přirozenému smrštění desek kolíky nebrání, takže se spáry i přes spojení postupně otevírají a časem se rozšiřují.
Správná pokládka tlumících desek a rohoží pro povrch tlumící pád spočívá v přizpůsobení podkladu, spojovacího systému, prostoru dopadu, výšky pádu a odvodu vody konkrétnímu použití. Platí to jak pro venkovní plochy na zahradě, tak pro veřejná dětská hřiště.
Pod herními prvky musí kritická výška pádu ověřená pro zvolený výrobek a skladbu dosahovat alespoň volné výšky pádu herního prvku. Potřebná velikost plochy pro tlumení pádu se řídí příslušným herním prvkem.
Na beton nebo asfalt lze rohože a desky pro povrch tlumící pád pokládat přímo. Dešťová voda prochází vodopropustným povrchem k nosné vrstvě a z ní odtéká po spádu k volnému okraji nebo do odvodnění.
Na trávník nebo zeminu přímá pokládka nedává smysl. Ani volně nasypaná vrstva písku, drceného kameniva nebo štěrku není vhodným podkladem, protože se časem posouvá.
Po odstranění drnu se na tenkou kladecí vrstvu z drceného kameniva položí plastové voštinové rošty. Rošty se vyplní drceným kamenivem až po horní okraj a na ně se položí rohože nebo desky pro povrch tlumící pád. Dešťová voda pak prochází celou skladbou a může se vsakovat do podloží.
Při vyšším zatížení nebo nepříznivých vlastnostech zeminy je pod kladecí vrstvou z drceného kameniva nutná také odborně navržená podkladní vrstva ze zhutněného mrazuvzdorného materiálu.
Další pokládka se řídí spojovacím systémem. U rohoží se zámkovým spojem se ozubení jedné rohože shora zatlačí do ozubení již položené sousední rohože. Takto vzniklé stabilní spojení zpravidla nevyžaduje lepení k podkladu ani okrajové vymezení.
Desky se spojovacími prvky se pokládají na vazbu. Vyžadují okrajové vymezení, které brání jejich posunu do stran. Na nosné vrstvě s pojivem může být podle situace namísto okrajového vymezení navrženo lepení.
Desky by při pokládce měly mít rovnoměrnou teplotu nejvýše přibližně 17 °C a neměly by být zahřáté přímým slunečním zářením. Při usazování desek usnadní práci gumová palice, při jejich řezání kotoučová pila.
Jestliže plocha pro tlumení pádu končí uvnitř zpevněné plochy, pevně upevněný nájezd brání vzniku výškového přechodu, o který lze při chůzi zakopnout.